Obsluhoval jsem japonského císaře
![](https://b5c2e2e323.clvaw-cdnwnd.com/1e479588baa1f4751494ed97b29a1247/200000036-ef23ff0134/Radek%20P%C3%A1lka%20-%20%C5%A1%C3%A9fkucha%C5%99%C5%AFv%20den%C3%ADk%20-%20C%C3%ADsa%C5%99.jpg?ph=b5c2e2e323)
Nikdy předtím jsem neměl potřebu chlubit se tím, pro koho jsem kdy vařil,
byť výčet osobností je velký.
Ale když už jsem se do toho dal, tak namátkou: Karel Gott, princ Charles, Madeleine Albrightová, Václav Havel, Václav Klaus, Japonský císař Akihito, Dalajláma, Bill Clinton, Pierre Richard, Jean Claude Van Damme, a jiní....
V době, kdy jsem začal spolupracovat na vládních akcích a akcích pořádajících v té době prezidentem Havlem, mi bylo 26 let.
Byť jsem byl mladé ucho, tak už jsem v té době měl za sebou pracovní zkušenosti v Německu, Itálii, Africe a USA. Možná i to byl důvod, proč jsem se k takové prestižní práci dostal. Zároveň jsem pracoval v Praze jako šéfkuchař pětihvězdičkového hotelu v centru.
Často jsem snil o tom, abych se tam dostal, abych jak se říká, byl u toho...
A najednou to přišlo. Byl jsem pozván na první opravdový galavečer. Na večer, kterého se zúčastnili tehdejší nejvyšší představitelé státu. Lidi, které jsem do té doby znal jen z televize.
Lidi, ke kterým jsem měl až patologický respekt.
Tato zkušenost pro mě byla další metou, splněným přáním a velkým krokem k úspěchu.
Když jsem si představil, že se třeba setkám s Havlem. S tím ,,Havlem,,, který byl nejen pro mě porevoluční osobností číslo 1., že se podívám v pražském hradě i do prostor kam jiní nesmí, že zkrátka budu u toho.
Nevím, jestli tomu všichni rozumíte. Prožíval jsem tu správnou pýchu a stavovskou čest.
Stejně tomu bylo, když jsem se stal členem Národního týmu kuchařů a cukrářů ČR.
Byl prostě pyšný.
Pyšný na to, že jsem kuchař a pyšný na to, že jsem Čech. Neměl jsem tenkrát potřebu o tom psát, nebo to vytrubovat do světa. Já byl pyšný sám na sebe. Pyšný na to, že dobře reprezentuji své rodiče a že oni můžou být pyšní na mě.
Tyto mé zkušenosti měly ještě další přidanou hodnotu, a to že když už se člověk potkal s těmi lidmi, kteří doposavad byli tak vzdáleni a ti, ke kterým člověk shlížel s tím největším respektem, tak ti se následně ukázali jako ti nejnormálnější.
Mnohokrát se stalo, že prezident Havel utekl ze své kanceláře a přišel si prostě pokecat.
Několikrát si přišel jen tak něco ochutnat, nebo v době, kdy už byl nemocný a měl přísný zákaz kouřit si na tajňačku přišel pro cigáro a u okna jako uličník, aby ho nikdo neviděl rychle šlukoval.
Tady jsem si teprve uvědomil, že i ,,Ti,, k nimž vzhlížíme, jsou taky jenom lidé. Že mají stejné problémy jako my. Že je trápí stejné neduhy. Že mají stejné starosti a že umí mluvit jako my. Jen v té televizi hrají pro diváky jinou roli, než kterou ve skutečnosti žijí.
Potvrdilo se mi zároveň, že čím větší respekt jsem kdy ke komu měl a čím většími osobnostmi byli, tím více normální lidé se z nich na konec vyklubali.
Člověk při těchto akcích zažil spousty úsměvných historek. Mnohé z nich jsou nepublikovatelné a mnohé pro člověka poměrů neznalých i nesrozumitelné, ale rád bych ty
,, Veselé historky z natáčení,, taky někdy sepsal.
Snad až budu v důchodu, pokud si na ně ovšem ještě vzpomenu.
Důležité však je, aby si člověk šel za svými cíly a je jedno, jestli je to kuchař, číšník, soustružník, nebo lékař.
Já jsem přesvědčen, že pokud si člověk něco vysní a nastaví si ty správné mety, že toho lze dosáhnout.
Nesmí se spěchat. Vše má svůj čas. Důležitá je pokora a někdy něco udělat jen tak a nečekat na odměnu.
Já si například vůbec nevzpomínám, jestli jsem za všechny ty akce na hradě, vládě, v Lánech a bůh ví kde ještě, vůbec dostal zaplaceno.
Myslím, že ano, ale upřímně to nebylo jen o penězích. Nepamatuji se kolik jsem za jednotlivé dny dostával. A možná, že i kdybych nic nedostal, nevadilo by mi to. Chtěl jsem být prostě při tom.
To vše spojeno i s mojí dychtivostí po poznání a nových věcech. Zároveň to bylo i spojeno s lidmi, které v té době vládli a kterých jsem si vážil. Dnes si nejsem jist, jestli by se mi na hrad chtělo.
Víte, když u nás v hotelu bydlel Dalajlama, tehdy na pozvání pana Václava Havla, tak jsem po celou dobu denně vstával ve 2 hodiny ráno, abych byl ve 3 v hotelu a mohl osobně Dalajlamovi připravit snídani. On totiž vstává velmi brzy a tím pádem i brzy snídá.
Poprvé jsem se setkal s tím, že osobnost, kterou bezesporu Dalajlama byl a je, měl osobního ochutnávače. Nevím, jestli bych zrovna tuto funkci chtěl vykonávat. Později jsem to zažil ještě u Billa Clintona.
Tenkrát si mnozí ťukali na na čelo, proč vstáváš tak brzy? Proto.
Kolik z nás kuchařů na světě může říct, že vařili pro Dalajlamu a že jim Dalajlama na rozloučenou podal ruku.
Nikdy jsem nepřišel za ředitelkou hotelu a nežádal ji o proplacení přesčasů. Nikdo.
Úspěch hotelu byl i mým úspěchem a to je přece ta odměna.
Vždyť to jsou přece ty chvíle, pro které stojí za to dělat svoji práci zodpovědně a pořádně.
To je ta přidaná hodnota, která ke každé správné práci patří. Nejen to, že za ni dostanete zaplaceno, ale pro ten pocit, že jsou za námi spokojení strávníci.
A v konečném důsledku je jedno, jestli je to Dalajlama, Clinton, nebo Franta Vomáčka.
I když od Dalajlámy to potěší víc :-)
Radek Pálka
Šéfkuchařův deník